Zásobníky a plynovody se vzájemně doplňují a fakt, že budou mít jednoho vlastníka, může být výhoda, píše v komentáři řídící partner EGÚ Brno Michal Kocůrek. Především jde o signál, že stát s plynem počítá i do budoucna.
Zásobníky a plynovody se vzájemně doplňují a fakt, že budou mít jednoho vlastníka, může být výhoda, píše v komentáři řídící partner EGÚ Brno Michal Kocůrek. Především jde o signál, že stát s plynem počítá i do budoucna.
A přesně to je dnes v sázce. Přepravní plynovody jsou podobně strategická aktiva jako zmíněné zásobníky. Provoz obou těchto plynárenských prvků je do značné míry koordinován. Zásobníky jsou připojeny k přepravní soustavě a zejména na severní Moravě se výrazně podílejí na bezproblémovém zajištění poptávky. Dispečinky obou subjektů proto velmi úzce spolupracují.
Tato koordinace je nezbytná zejména v období vyšší poptávky plynu v zimních obdobích a s postupným přecházením uhelných teplárenských i elektrárenských zdrojů na plyn se stává o to důležitější. Vlastnické propojení obou subjektů, tedy provozovatele přepravy i uskladnění, tudíž dává jistotu hladkého průběhu této spolupráce.
O transformaci uhelných zdrojů na plynové se hovoří již velmi dlouho, přesto se v tomto směru zatím mnoho nevykonalo. Jedním z důvodů je stále se posilující nejistota ohledně budoucnosti plynu v energetice a dopravě jako akceptovatelného dekarbonizačního nástroje.
Energeticko-klimatická politika EU do určité míry diskriminuje zdroje na zemní plyn. Jako náhradu pak podporuje obnovitelné plyny, které v případě biometanu narážejí na omezené možnosti výroby a v případě vodíku na výrazně vyšší náklady spojené s výrobou, a částečně také distribucí, skladováním a dálkovou přepravou.
Průmyslové podniky, jako hlavní odběratel plynu, však řeší své budoucí energetické potřeby pomocí dlouhodobých investic, u nichž vyžadují spíše desítky let provozu. Nemohou si dovolit investovat do něčeho, co za pár let přestane být absolutně cenové konkurenceschopné z důvodu například extrémního „daňového“ zatížení.
Případně dokonce fyzicky nedostupné, neboť environmentálně uvědomělý provozovatel přepravní soustavy fosilní plyn nebude chtít přepravovat a může se rozhodnout přeměnit tuto infrastrukturu na přepravu pouze vodíku. Zejména tehdy, bude-li to pro něj také finančně výhodnější.
Průmyslové podniky, jako hlavní odběratel plynu, však řeší své budoucí energetické potřeby pomocí dlouhodobých investic, u nichž vyžadují spíše desítky let provozu. Nemohou si dovolit investovat do něčeho, co za pár let přestane být absolutně cenové konkurenceschopné z důvodu například extrémního „daňového“ zatížení.
Případně dokonce fyzicky nedostupné, neboť environmentálně uvědomělý provozovatel přepravní soustavy fosilní plyn nebude chtít přepravovat a může se rozhodnout přeměnit tuto infrastrukturu na přepravu pouze vodíku. Zejména tehdy, bude-li to pro něj také finančně výhodnější.
Na rozdíl od soukromých společností stát nemusí být k nákupu motivován pouze vidinou budoucího zisku. Naopak tím hlavním cílem by měla být snaha o zefektivnění cesty k naplnění dlouhodobé státní energetické strategie. Přímá kontrola těchto strategických společností může dodat celému plynárenskému sektoru více jistoty ohledně jeho budoucí existence a umožnit investice do modernizace a dalšího rozvoje spojeného s postupným nahrazováním fosilního zemního plynu plynem obnovitelným.
Do jaké míry se však tato teoretická výhoda skutečně naplní, bude záviset na zapojení odborné veřejnosti do diskuze nad vymezením a směřováním celého plynárenského, potažmo energetického sektoru. Státní energetickou koncepcí a jasným představením role plynu v budoucím energetickém mixu je třeba začít.
Autor: Michal Kocůrek, analytik plynárenství EGÚ Brno
