Předseda vlády míří do Bílého domu. Ústupky Rusku podle něj nemohou znamenat mír
Premiér Petr Fiala pojede v polovině dubna na oficiální návštěvu Spojených států amerických a prezidenta Joea Bidena. Deníku FORUM 24 poskytl rozhovor těsně po oznámení této akce a zároveň v den, kdy si připomínáme výročí vstupu do NATO. „Bez ohledu na to, kdo bude americkým prezidentem, si musíme vzít poučení z toho, co se děje kolem nás. A musíme si uvědomit, že Spojené státy mají další sféry zájmu, ne jen Evropu,“ říká.
Už přemýšlíte o tom, o čem budete mluvit s prezidentem Bidenem?
Agenda se samozřejmě ještě bude dotvářet. Celkový smysl návštěvy je jasný, ostatně to ve svém oznámení sdělila i americká strana. Komentoval jsem to stejně: Budeme se bavit o vzájemných vztazích a jejich rozvoji, ale taky hodně o bezpečnostní situaci ve světě, o podpoře Ukrajiny a o všech věcech, které obě země zajímají. Načasování cesty odpovídá také tomu, že se chceme bavit o konkrétní spolupráci mezi Spojenými státy a Českou republikou. Návštěva v Bílém domě by měla přinést nový impuls do našich vztahů, které jsou výborné, ale podobné události vzájemné vztahy vždycky posilují.
Pozvání přišlo ve chvíli, kdy si připomínáme pětadvacet let od vstupu do NATO. Jaká je pozice Česka v Severoatlantické alianci?
I to je důležité, že pozvání přichází v době, kdy slavíme toto výročí. Myslím si, že jde o jednu z nejvýznamnějších událostí v naší nejnovější historii. Ukazuje to jasně ruská agrese na Ukrajině a všechno, co přináší. Vždycky jsem si myslel, že bezpečnost není samozřejmá a musíme se o ni starat. Vyzýval jsem k tomu, abychom nemávali rukou nad ruskými agresivními postupy, ale týkalo se to i dalších zemí. Bohužel se ukázalo, že tato pozice je správná. A ano, bohužel, vždyť vidíme, jaká tragédie se kousek od nás odehrává. Schválně hovořím o Ukrajině, protože nám konkrétně ukazuje nebezpečí, kterému je Evropa a bezpochyby i Česká republika vystavena. My navíc v naprosto nepřijatelné představě některých ruských politiků máme patřit do ruské sféry vlivu, na to je potřeba myslet. Ale současně právě Ukrajina ukazuje důležitost a sílu zemí, jako je Česká republika, v NATO.
Díky naší zkušenosti a díky tomu, jaké teď máme politické vedení, jsme od první chvíle věděli, co máme dělat a jak nebezpečná je ruská politika. Byli jsme jedním z prvních států, na což jsem hrdý, který Ukrajině poskytoval nejen humanitární nebo finanční pomoc, ale také pomoc vojenskou. Dnes jsme velmi často zmiňováni díky české iniciativě ohledně munice pro Ukrajinu jako příklad země, která skutečně něco dělá a dokáže pro to nadchnout i ostatní. Tuto českou iniciativu jsem poprvé „veřejně“ představil na Evropské radě 1. února. Má obrovský ohlas, účast přislíbilo již osmnáct zemí a díky tomu máme možnost teď hned pomáhat Ukrajině s tím, co nejvíc potřebuje – s dělostřeleckou municí. To je pozitivní. Podílíme se navíc na řadě akcí Severoatlantické aliance, naši vojáci jsou na Slovensku, v Pobaltí, v Polsku, na Sinaji… Takže jsme aktivní.
A co je to negativní?
Teprve teď jsme napravili něco, co bych nazval nejen neplněním závazků vůči spojencům, ale neplněním závazku vůči naší vlastní bezpečnosti. Až letos jsme začali dávat dvě procenta HDP na obranu. Opět jsem hrdý na to, že moje vláda našla odvahu to nejen udělat a nalézt pro to finanční prostředky, ale vložit tento závazek do zákona tak, abychom k tomu zavázali další vlády.
Když pak člověk slyší vyjádření Donalda Trumpa, který kritizoval země, které podle něj nedávají na obranu dost peněz a který je přesvědčen o tom, že by USA neměly nadále financovat bezpečnost Evropy, není to na jednu stranu pochopitelný postoj, když sám říkáte, že jsme náš závazek začali plnit až nyní?
Myslím si, že Evropa si musí uvědomit, že svět není bezpečný a že kolem nás jsou oblasti, které jsou buď nestabilní a ohrožují nás sekundárně, nebo nás ohrožují přímo. Nemůže nám být jedno, co se děje v oblasti severní Afriky. Vidíme, co se nejen teď, ale historicky děje na Blízkém východě. A že to má na Evropu vliv. Teď čelíme důsledkům ruské agrese a současně víme, že Rusko agresivní politiku vůči části Evropy používá dlouhodobě. To jsou přece věci, které nás musí vést k tomu, že se o svoji bezpečnost staráme. Nedělali jsme to. Musím připomenout, že jsem o tom mnohokrát psal. Varoval jsem společnost a opakoval, že je potřeba se starat o vlastní obranu. Jedna moje kniha, která vyšla v roce 2015, se jmenuje Na konci bezstarostnosti. Tam mluvím o tom, že nemůžeme být ohledně naší bezpečnosti bezstarostní. Evropa bezstarostná byla. Souvisí to s tím, že evropská bezpečnostní architektura po druhé světové válce byla hodně založena na spolupráci s USA. Na spolupráci, která mj. spočívala v tom, že USA posílaly svoje vojáky a USA financovaly velmi silně svoji obranu, ale i obranu NATO.
Bez ohledu na to, kdo bude americkým prezidentem, si musíme vzít poučení z toho, co se děje kolem nás. A musíme si uvědomit, že Spojené státy mají další sféry zájmu, ne jen Evropu. Nemůžeme automaticky počítat s jejich prioritní pozorností. To neznamená, že nebudeme spolupracovat se Spojenými státy, vždyť je to náš klíčový strategický partner. Ale musíme více spoléhat i sami na sebe, a proto je potřeba, abychom bez ohledu na to, co nám kdo říká zvenku, my sami více investovali do obrany, propojovali kapacity našeho obranného průmyslu a dělali více pro naši obranu všeobecně. Na principu NATO, ale s větším zapojením evropských zemí. Situace se postupně mění a i summit v Paříži ukázal, že evropské státy jsou připraveny dělat víc. To mi připadá jako dobrá zpráva.
Evropa byla bezstarostná a země, které mají zkušenost s Ruskem, jako máme my, jistě byly mnohdy méně naivní. Ale když jste před dvěma lety jel do Kyjeva, některé země stále ještě lavírovaly, přestože Ukrajina byla napadena. Necítil jste frustraci z toho, že tolik lidí ve vysokých politických funkcích to nechápe?
Frustrace ochromuje, zatímco přesvědčení, že moje vidění je správné a že ho mám předat i ostatním, to posiluje. Cesta do Kyjeva byla nejen ukázkou toho, že jsme solidární s Ukrajinou a stojíme při ní, ale současně šlo i o výzvu pro všechny, abychom se o Ukrajinu starali. Vždycky jsem vyjadřoval svoje názory, ale také respektuji názory druhých. Chápu, že se někdo Putina snažil zastavit vyjednáváním. To, že jsem věděl, že to nebude fungovat a že nejde jen o Putina, ale o mnohem hlubší problém v ruském politickém myšlení, to je něco jiného. Nezpochybňuji pokusy nikoho navázat dialog a snažit se. Všichni, kteří to dělali, dnes vědí, že to není cesta, a patří k těm, kteří Ukrajinu silně podporují. To si myslím, že je hrozně důležitý výsledek. Když dnes poslouchám lidi, kteří říkají, že po dvou letech nedošlo na Ukrajině k žádnému pokroku a zbývá jen kapitulace, kroutím nad tím hlavou. Ta moje cesta před dvěma lety se uskutečnila za takových okolností, které jsou důkazem toho, že to není pravda a že pokrok na ukrajinské straně je obrovský. My jsme tehdy jeli do Kyjeva, který byl ze tří stran obklopen ruskou armádou a do poslední chvíle jsme nevěděli, kterou trasou pojedeme. Dnes je ruská armáda zatlačena na východ Ukrajiny, nezpochybňuji, že to je strašně těžké, ale úspěchy jsou vidět. Rusko nedobylo Ukrajinu, nenastolilo tam loutkový režim, nemá pod kontrolou obrovská území.
Místo cílů, které Vladimir Putin měl, se děje pravý opak. Evropa je jednotnější, Finsko a Švédko jsou v NATO, je tu silné odhodlání zastavit ruskou agresivní politiku. Od počátku jsem věděl, že některé země nebude lehké přesvědčit, ale nakonec se ukázalo, že si naprostá většina států v Evropě uvědomuje to, jaké Rusko představuje nebezpečí pro Ukrajinu, Evropu i pro vlastní občany, ale tyto státy jsou připraveny proti tomu něco dělat.
Co byste odpověděl těm lidem, kteří říkají, že by se Ukrajina měla vzdát některých území, aby co nejdříve nastalo příměří?
Ti, co volají po příměří, volají po kapitulaci Ukrajiny a po tom, aby ruská agresivní politika uspěla. Možná si ani neuvědomují, že všechny podobné řeči o míru, ač jsou myšleny sebelépe, nahrávají cílům Vladimira Putina. Jediná možnost trvalého míru je, že Rusko neuspěje a že se Ukrajina ubrání. Pak může být trvalý mír. Lidé mají sklon nechtít slyšet nepříjemné věci. Ale nepříjemná pravda je, že pokud chceme mír, musíme být dostatečně silní, abychom odradili ty, co ho nechtějí. Nepříjemná pravda je, že ve světě nejsou jenom mírumilovné státy. Agresivní režimy rozumí jenom síle a odhodlání sílu použít. To je prostě pravda, která platí. Každá společnost má v sobě i zlo a zločince, proto má represivní aparát. Pokud nemáte sílu a soupeř nemá respekt, často se stane, že ten, kdo toto podcení, stane se kořistí agresivního režimu. Nechápu, že to někdo nechápu, vždyť je tu mnoho příkladů, jak appeacement nefunguje, jak nefungují prázdné řeči o míru. Mír ve studené válce posunul Ronald Reagan tím, že Rusko uzbrojil. Víme, jak dopadly pokusy domluvit se s Hitlerem. Zabránil někdo válce? Ne. Kdo všechny tyhle historické zkušenosti nechápe, může se podívat, co se dělo s Krymem. Mnozí o něm říkali, že je to tam takové nejasné a že si ho ten Putin vezme a bude klid. Ten klid jsme tedy viděli 24. února 2022. Na řadě bude Moldavsko, Pobaltí, další země. Musí se to zastavit, to je jediná cesta. V rusko-ukrajinském konfliktu jde o mezinárodní řád a o to, jestli jakékoli jiné agresivní režimy uvidí, že je možné krást cizí území, protože ono to vždycky nějak dopadne. A nebo uvidí, že to možné není. Musíme odradit další případné agresory.
O uspořádání světa se hraje ale i ve vnitřních politikách některých jednotlivých zemí. Není hrozbou, že se v dalších státech podaří proruským populistům lidem namluvit, že právě kapitulace Ukrajiny jim zaručí, že se „budou mít líp“?
To hrozí vždycky. Nesmíme být bezstarostní nejen v mezinárodních vztazích a myslet si, že mír existuje sám od sebe, totéž platí o vnitřní politice. Demokracie tu není něco, co je dané navždy jen tak. Zápas o svobodu a demokracii vedeme každý den. Součástí tohoto zápasu je i zápas o interpretaci ukrajinské války.
Je toto důvod, proč vaše vláda zrušila mezivládní konzultace s kabinetem Roberta Fica?
Ano. Tady nejde o jiný názor na nějaký detail nebo o právo každé země si dělat zahraniční politiku, jakou chce. Tady jde o zásadní střet o interpretaci toho, co se děje a co bude mít zásadní vliv na budoucnost Evropy. Proto je důležité ukázat tímto gestem: Pozor, tohle je nebezpečné a to nahrává Vladimiru Putinovi. To nemůžeme připustit. Ano, souboj se povede v řadě zemí a vede se. Ale nedívejme se jinam, dívejme se do vlastní země. U nás populisté čím dál více používají radikální nacionalistickou a pseudomírovou rétoriku. Taky si nesmíme myslet, že tady máme všechno v pohodě, s pětikoalicí je to složité, špatně komunikuje, tak zkusíme někoho jiného… Ne. Tady vedeme zápas nikoli o vyšší nebo nižší daně, ale o charakter státu. O kvalitu demokracie.
Jenže pro hodně lidí je to jen taková teoretická věc.
Nebyla by, kdyby tu nebyli lidé, kteří to berou vážně, jako jsem třeba já, a nesnaží se nebezpečí čelit. Protože kdyby občané přišli o bezpečí, viděli by, že jde o podmínku svobody a prosperity, Když nežiji v bezpečném prostředí, bojuji o holý život a snažím se přežít. To je velmi konkrétní. Oni také často říkají, že strašíme. A kdo by si před pár lety představil, že Rusko napadne Ukrajinu a budeme se dívat na záběry jak z druhé světové války? Neutěšujme se tím, že se nic nemůže stát. Nejsme automaticky chráněni tím, že jsme v NATO, to nás chrání jen tehdy, když se na obraně podílíme. Ano, NATO je záruka naší bezpečnosti, ale jen tehdy, pokud se státy navzájem chtějí chránit. Nelze dávat ruce pryč.
Kam by podle vás mělo NATO nyní směřovat?
Někdo si občas představuje, že NATO je policista, který vyřeší každý mezinárodní konflikt v globálním světě. Ale NATO je obranné společenství, které odstrašuje nepřátele. Nyní velmi posílilo Finskem a Švédskem, dotvořila se východní linie obrany evropského prostoru. Vidím odhodlání i nutnost posilovat evropskou obranu. Bude se nadále potvrzovat to, že NATO je společenství, které zajišťuje obranyschopnost a bezpečnost svých členů, ale také jejich stabilitu. A to je zásadní i pro ekonomiku, na investice a další důležité faktory.
Nakonec se zeptám, jaké bylo setkání s Billem Clintonem?
Přátelské a příjemné. Bill Clinton patří k americkým politikům, kteří hodně sledují, co se děje v Evropě. V mnoha věcech si Evropy váží. Až mě překvapilo, jak nesmírně pozitivně hovořil o České republice a o tom, co děláme. Znal dobře klíčové okamžiky našich dějin a rozuměl našim obavám i našemu úsilí. Říkal mi, že Česká republika má ve Spojených státech výborné jméno i díky aktivitám, které děláme ve prospěch Ukrajiny.
Setkáte se v souvislosti s návštěvou prezidenta Bidena i s dalšími představiteli americké politiky, třeba i kvůli prosazování iniciativy munice pro Ukrajinu?
Určitě tu cestu využijeme i k dalším setkáním, program se nyní dotváří, protože už máme konkrétní datum.
(Autor: Johana Hovorková)
