Kvůli válce na Ukrajině, agresivnímu Rusku a nepředvídatelným postupům amerického prezidenta Donalda Trumpa se jedním z témat kampaně voleb do Poslanecké sněmovny stala bezpečnost země. Přestože se jedná o zásadní a dlouhodobé otázky týkající se českých národních zájmů, na kterých by se politické elity a společnost měly shodnout, někdy diskuse spíše připomíná přestřelku na Divokém západě. Ve středu na konferenci Bezpečná budoucnost v Praze ale přišel premiér Petr Fiala se strukturovanými návrhy, co v těchto otázkách dělat. Pojďme je analyzovat.
Předseda vlády Petr Fiala ve svých východiscích na konferenci Bezpečná budoucnost upozornil, že existují oblasti, které přesahují horizont jednoho volebního období a nejdou vyřešit od stolu, nějakým zákonem nebo schůzí Poslanecké sněmovny. Takovou věcí je i bezpečnost České republiky v dnešním rozbouřeném světě.
Věc dlouhodobá
„Vyžaduje to promyšlenou debatu, odborné zázemí a především dlouhodobý politický závazek. Místo toho to ale u nás naráží na přepjatou konfrontaci,“ upozornil Fiala. To je skutečně velký problém. Je sice pochopitelné, že stávající opozice chce mít ve všem jiný názor než vládní moc, s věcmi bezpečnosti se ale nemá pohazovat jako s pingpongovými míčky. Vůdce opozice Andrej Babiš by o tom měl s vládou mluvit, protože bezpečnost, výdaje na obranu, rozvoj zbrojařského průmyslu či naše postoje v NATO se řeší na mnoho let dopředu. Podobnou diskusi není ale potřeba vést s exhibicionisty, jako je hnutí Stačilo!, jehož představitelka komunistka Konečná chce ze Severoatlantické aliance vystoupit. Podobné je to s cirkusovým iluzionistou Okamurou, který s žádnými konstruktivními návrhy v této oblasti nepřichází.
Ruská hrozba
Jak se přesvědčujeme po celou svou moderní historii, české země patří jednoznačně na Západ a koketování s Východem nám nikdy nic dobrého nepřineslo. Naším strategickým soupeřem a někdy až nepřítelem je v současnosti Rusko, které se dá charakterizovat jako agresivní autoritářský stát. Moskva se snaží destabilizovat a rozdělovat Evropu, což se jí někdy daří docela dobře. Je to vidět i na české politice. Kdo nevidí a bagatelizuje ruské hrozby, ohrožuje české národní zájmy. A jak to vidí Fiala? „Za tím vším je ambice prezidenta Putina obnovit vliv Ruska v celém prostoru, který kdysi ovládal Sovětský svaz… Není možné postavit most mezi svobodným a ruským světem, po němž se chodí tam a zpět podle toho, kde zrovna mají něco levné a zdánlivě výhodné. Musíme si vybrat, zda Česká republika zůstane v jednom klubu s Polskem a západním Evropou, nebo zda se přidá k Maďarsku a bude pomáhat Moskvě.“
Změna řádu
Na co se v současné diskusi o bezpečnosti rovněž naráží, jsou proměny bezpečnostního systému v Evropě a v Severoatlantické alianci. To souvisí s novou americkou administrativou Donalda Trumpa a s postupnou změnou světového řádu. Evropa se cítí být zaskočena a zrazena, že se již nemůže výhradně spoléhat na vnější záruky Spojených států. Musí to dělat daleko více sama. Na to je potřeba více peněz a více zbraní také v Česku.
Co tedy premiér Fiala navrhuje, aby se základní předpoklady ohledně zajištění bezpečnosti země mohly naplnit? Jsou to věci, s kterými můžeme souhlasit, nebo je potřeba je rozporovat? Těch priorit představil šest. Podívejme se na ně.
Transatlantická vazba
Přestože to v ozvěnách na exhibicionistickou politiku Donalda Trumpa a jeho nové vyhlášení cel i na spojence Ameriky může znít paradoxně, český premiér si myslí, že „vztah mezi Evropou a Amerikou sice prochází krizí, ale transatlantické vazby je potřeba udržet“.
„Ta změna není věc, která by přišla s Donaldem Trumpem. Amerika už minimálně 20 let dává najevo, že se chce soustředit na jiné problémy. Vzpomeňte si na pokus Baracka Obamy o změnu strategie vůči Rusku v Praze – to byl rok 2010. Vztah s Amerikou bychom přesto měli chtít udržet a rozvíjet. Není v našem zájmu, aby se Spojené státy stáhly z Evropy nebo aby rezignovaly na hledání mírového řešení ruské agrese proti Ukrajině,“ upozorňuje Fiala. Ano, v tomto je potřeba vidět za horizont, za dobu trumpovskou. Amerika a Evropa by měly být v globálním soupeření s Čínou a Ruskem spojenci, jinak se samy oslabí.
Má Evropa a Česko na to?
Petr Fiala při řešení bezpečnostních otázek nastoluje i otázku, s kterou se Češi perou po celou dobu své existence – jsme dostatečně vlivní a silní, abychom něco prosadili? Dnes se to může podařit, pokud budeme při zajištění bezpečnosti postupovat společně v rámci NATO a EU.
„Evropa převyšuje Rusko prakticky ve všem. Členské země Evropské unie společně s Británií a Norskem mají čtyřikrát více obyvatel, desetkrát silnější ekonomiku, produktivnější průmysl, výraznou převahu ve vědě a technologiích… Neumíme ale dobře pracovat s tím, co máme, a učit se z toho, co se nám nedaří. Část Evropy dlouho věřila, že se z našich problémů můžeme ‚vyregulovat’, dnes už ale snad chápeme, že naopak musíme být flexibilnější a nedusit si zbytečně svůj inovativní potenciál. Rusko si uvědomuje naši společnou sílu, ale stejně tak dobře zná naše slabé stránky. Snaží se, abychom pochybovali, rozděluje nás tam, kde jsme zranitelní. I proto jsme dlouho prohrávali psychologicky, i když jsme téměř ve všem silnější,“ vysvětluje Fiala.
To jsou vážné a až filozofické otázky, na které ovšem existuje jednoduchá odpověď – Evropa na to má, ale musí si dupnout. Dupnout tak, že se země pod Kremlem bude otřásat. Společná evropská vojenská síla musí být pro Putina jasným odstrašením, je ale potřeba odhodit pacifistické fráze a ukázat svaly. Jistě, v tom ještě není Evropa dobrá, ale probouzí se.
Tlak vyvolává reakci
Bezpečnostní probuzení přišlo v Evropě zejména po zahájení ruské agrese na Ukrajině. Premiér Fiala to dnes vidí na celoevropské úrovni celkem optimisticky: „Na Evropské radě platí jasná shoda, vždy je to minimálně 26 států (výjimkou je Maďarsko – poznámka autora), ať už jde o pokračování pomoci Ukrajině, zvyšování tlaku na Rusko, dokud nebudeme mít na stole záruky stabilního míru. Zároveň vznikají koalice těch, kdo chtějí dělat víc, včetně České republiky. Tyto iniciativy logicky koordinují nejsilnější evropské země, což je dnes Francie a Spojené království – stálí členové Rady bezpečnosti, jaderné mocnosti, členská země v Unii a mimo Unii. Očekávám, že se mezi centra evropské obranné architektury brzy přidá i Německo, které si nedávno odsouhlasilo změnu ústavy, a tedy možnost bezprecedentního zbrojení.“
Mír na Ukrajině
S tím, co padlo v předchozích větách úzce souvisí další kardinální věc – jakým způsobem se podaří zajistit na Ukrajině nejdříve příměří a pak mír. Petr Fiala si myslí, že „bez spravedlivého míru na Ukrajině se nepohneme dál. Mír se však nesmí rovnat kapitulaci a určitě se neobejde bez souhlasu napadené země. V této souvislosti se v poslední době hodně spekuluje nad tím, zda by se Česko mělo nějak zapojit do případné mírové mise. Ta otázka sice zatím není na stole, ale visí ve vzduchu. A konkrétní odpověď na ni by zatím byla předčasná. Nejprve musí nastat příměří a musíme znát jeho přesnou podobu. Pořád však platí, že udržení míru nebude tolik záviset na cizí účasti, ale v prvé řadě na silné a dobře vyzbrojené ukrajinské armádě, kterou musíme nadále podporovat – tak, jak to děláme od začátku konfliktu.“
Zde k premiéru Fialovi jedna poznámka – obecně s ním souhlasím, ale ani příměří, ani mír nebudou pro Ukrajinu spravedlivé. Nikdy to pro ni nebude spravedlivé, protože Rusové podle všeho zůstanou dál na okupovaných územích. Alespoň to tak dnes vypadá. Samozřejmě pro řešení situace je ale reálná dohoda o příměří zásadní.
Hlavně peníze a zbraně
Zdá se, že v Evropě a v Česku se podařilo také prolomit dlouholeté tabu, a to že peníze na obranu, zbrojení a obranný průmysl jsou fuj. Dnes jsou naopak v popředí. K tomu Fiala konstatoval: „V roce 2024 rozpočet Ministerstva obrany přesáhl 150 miliard korun. Díky tomu můžeme pokračovat v modernizaci armády a investovat do infrastruktury, kybernetické obrany či výcviku. Je to historický skok, s proměnou bezpečnostní situace však můžeme očekávat, že se Aliance brzy shodne na dalším navýšení, patrně už na blížícím se summitu v Haagu. I proto se moje vláda rozhodla výdaje na obranu dál postupně navyšovat o dvě desetiny procenta ročně. Tak abychom v roce 2030 dosáhli hranice tří procent HDP a abychom tyto peníze vynakládali smysluplně, efektivně, podle aktuálních armádních potřeb a reálnosti jednotlivých akvizic. Podpořit musíme i bezpečnostní a obranný výzkum a samozřejmě personál, bez něhož armáda nemůže fungovat.“
Peníze a zbraně na stůl se tomu moderně říká. K tomu otázka na hnutí ANO a Andreje Babiše: Pokud budete případně vládnout, budete v tom pokračovat? Před volbami by měla přijít jasná odpověď. Zatím jsme se jí totiž nedočkali, a to by mohlo do budoucna ohrozit české národní zájmy.
Co se nám vyplatí
Bezpečnost ale není levná záležitost. Na zajištění zdrojů by proto také měla panovat shoda politických elit a k tomu by se mělo pracovat i na takzvané společenské smlouvě, aby s tím byla srozuměna většina veřejnosti. To není nic jednoduchého. Je to mimořádně citlivá politická i sociální otázka. Petr Fiala na to také na konferenci Bezpečná budoucnost upozornil. „Vyšší bezpečnost si bohužel vyžádá pomalejší snižování dluhu veřejných financí. Tyto peníze bychom nicméně neměli vnímat čistě jako výdaje, které budou jinde chybět. Jsou to také příležitosti pro naši ekonomiku, pro české firmy a univerzity. Investice do vyspělých obranných systémů se ekonomice vrátí. Některé analýzy mluví až o trojnásobné návratnosti. A proč ten optimismus? Evropské státy dnes hromadně zbrojí, očekáváme nárůst poptávky v řádu stovek miliard eur. Část těchto peněz dokážeme poslat k nám do české ekonomiky. Podpoříme tak obory s vysokou přidanou hodnotou a samozřejmě kvalitní pracovní místa. Jsme na to připraveni. Už se nám podařilo prosadit lepší podmínky financování evropského obranného průmyslu ze strany Evropské investiční banky a 19. března jsme také schválili navýšení kapitálu státní pojišťovací společnosti EGAP o 500 milionů korun. Díky tomu spouštíme Program podpory obranného průmyslu v celkovém objemu pět miliard korun,“ vysvětloval Fiala.
Co teď
Předseda vlády Petr Fiala také připomněl , že „vždy prosazoval, abychom v zahraniční a bezpečnostní politice vybudovali základní shodu, která by překračovala hranice volebních období – tak, jako to zvládli v Polsku, Německu či v pobaltských státech“. Přiznal, že se mu v tom zatím nepodařilo přesvědčit opozici, ale že to nepřestane i v tomto případě zkoušet.
Na závěr dodal: „Česká republika není pole na šachovnici, o němž rozhodují jiní. Často to tak bohužel bylo, ale dnes už tomu tak není. Záleží jen na nás. My musíme mít jasno v tom, kdo jsme, kam patříme a co jsme ochotni udělat pro to, abychom ochránili svůj domov. Jsem přesvědčen, že to musí být u nás i v Evropě mnohem víc než dosud. A že to stojí za to.“
V indiánských jazycích by už stačilo dodat jen legendární howgh!
(Autor: Viliam Buchert)
